Výlet do Tübingenu
O konkrétní každodenní práci v Neuenhausu psát nebudu, spíš se zaměřím na dny a události, které pro mě byly nějak mimořádné.
Käthe často, skoro denně, dojíždí za maminkou. Jednou jsem před starou paní řekla něco ve smyslu, že Käthe je moc fajn. Bylo dojemné vidět, jak se jí rozzářil obličej. Nadšeně se mě zeptala:"Magen Sie sie?" (Máte ji ráda?) Nemohla jsem jí dát jinou než kladnou odpověď, a to zcela upřímně.
Bohužel se staré paní nečekaně zhoršil zdravotní stav. Její domácí lékař byl na dovolené, zastupovala ho jiná paní doktorka. Byla velmi milá, ale doporučila hospitalizaci. Tak se stalo, že jsem v domě na pár dní osaměla. Hned následující den se Käthe dostavila, taktně se poptala, co mám v plánu, a když jsem se s žádným závratným plánem nevytasila, navrhla mi výlet. "Zajedem do Tübingenu, chceš?" Tuším, že Tübingen je město, ale to je tak všechno. Dobrá, uděláme si dámskou jízdu a vyrazíme nach Tübingen :-), jsem pro. Srpen zřejmě usiluje o medaili za slunečné dny, jako stvořené k podobným výletům. Za chvíli už uháníme autem ke zhruba 27km vzdálenému Tübingenu. Käthe mi cestou ukazuje, že tady a tady bydlí někdo z rodiny - ve vztazích se malinko ztrácím, tak jen zdvořile naslouchám a přikyvuji. Parkujeme u jednoho z krásných tübingenských parků. Käthe mi vysvětluje, že Tübingen je univerzitní městečko, kde ostatně studovala i její sestra. Vede mě podél řeky Neckar, na které je dost loděk, podobných benátským gondolám. Snažím se všechno si vtisknout do paměti. Žasnu nad malebností nábřeží a snad i trochu závidím studentům, posedávajícím na zídkách.
Käthe vypráví o zdejší univerzitě, která prý vznikla v 15. století. S jistou dávkou vlastenecké hrdosti se na oplátku zmiňuji o pražské Karlově univerzitě, založené v roce 1348. :-)
Univerzitu v Tübingenu založil v roce 1477 hrabě Eberhard V. z Barte. Tento muž si po své pouti do Jeruzaléma za svůj znak zvolil palmu a za své heslo latinské "attempto" (risknu to/zkusím to). V roce 1998 se obojí stalo oficiálním logem univerzity (tzv. palma-attempto). Od roku 1769 nese škola název Eberhard Karls Universität. V onom roce totiž vévoda Karl Eugen připojil své první jméno ke jménu zakladatele univerzity. V současné době na univerzitě studuje cca 24 000 studentů. Vůbec první univerzitní budova, postavená 1477, se sice nedochovala (1534 vyhořela), ale na jejím místě byla roku 1547 postavena další budova, označovaná dnes jako Alte Aula (Stará aula). Do roku 1845, kdy byla vystavěna Neue Aula (Nová aula), byla hlavní univerzitní budovou.
Stará aula, aneb Münzgasse 30 - na balkonové mříži jsou jako univerzitní erb dvě zkřížená žezla, symbol nezávislosti a pravomoci univerzity
Münzgasse 20 Universitätskarzer/univerzitní karcer
Nevím, kolika lidem dnes ještě něco řekne slovo karcer. Karcer měly snad všechny středověké univerzity, včetně pražské Karlovy. Jednalo se vlastně o vězení pro "cives academici" - studenty i ostatní členy akademické obce. Pokud tito nedodržovali daná pravidla, stanuli před univerzitním soudem v čele s rektorem. Z rozhodnutí soudu pak mohli být odsouzeni ke karceru.
Tübingenský karcer je nejstarší na území Německa. Byl vybudován v roce 1515 a využíván do roku 1845. A kvůli čemu se v něm člověk mohl ocitnout? Autentické záznamy z roku 1518 dokládají, že karcerem mohl být potrestán, "kdo se s dalšími kumpány potuloval nočním městem, rušil bubnováním na buben, chodil za školu, holdoval hře v kostky". Dále karceru podléhali ti, kdo se tajně zasnoubili, holdovali pitkám, dopustili se prohřešku v oblékání, nebo v důsledku nějakého přečinu mohli upadnout do dluhů. Například v roce 1591 byl karcer nařízen čtveřici studentů, kteří ve městě vyvolali rvačku.
Jenže... Všichni provinilci, zavíraní na několik dní o chlebu a vodě do karceru, se pochopitelně záhy začali nudit. Aby si ukrátili dlouhou chvíli, většinou se věnovali jediné možné činnosti - totiž psaní a malování na zdi. Nápisy a malůvky rozhodně nebyly zrovna zdvořilého charakteru, a tak se vedení univerzity rozhodlo zasáhnout. Roku 1736 nechalo karcer vymalovat a pak vyzdobit biblickými motivy, které měly zavřeným hříšníkům skýtat ponaučení :-). V tehdejší podobě se karcer zachoval dodnes.
Nástěnná výzdoba karceru
O Nové aule stručněji. Je to třípatrová klasicistní budova, před jejímž hlavním vchodem je umístěna mozaika s výše zmíněnou palmou. Heslo "attempto" rovněž nechybí - vidíme je na architrávu nad druhým poschodím a je ve zlatém provedení.
Nová aula
Nová aula - motto nad architrávem
Burse - studentská kolej
Ihned po založení univerzity v roce 1477 se ke studiu přihlásilo 235 studentů. Všichni potřebovali samozřejmě někde bydlet a to se stalo popudem k výstavbě univerzitní koleje. Byla dokončena už 5 let po založení univerzity a zpočátku v ní pod jednou střechou žili jak studenti, tak jejich učitelé. Na koleji platila přísná pravidla,mj. se tu smělo komunikovat pouze latinsky. Při vstupu do koleje se dodnes nacházejí pilíře, na nichž je opět palma, nápis attempto a rok vzniku budovy.
Sloup ve vstupním prostoru Bursy
Dál se procházíme městečkem, posloucháme zvonkohru z místní radnice (na Tržním náměstí/Marktplatz) a pak se vydáváme do kopce směrem k zámku Hohentübingen.
Zvonkohra
Hohentübingen
Hohentübingen je vlastně středověký hrad, novodobá rezidence a zemská pevnost v jednom. Byl založen roku 1038 a patřil vévodům Würtemberským. K významnému rozšíření stavby došlo v 16. století. V současné době tu sídlí část fakulty kuturních věd Tübingenské univerzity a také univerzitní muzeum (s velkou sbírkou kopií antických soch).
Vstupní zámecká brána
Nádvoří
Z ochozu se díváme na Tübingen. Pohoří v dáli, jak vysvětlila Käthe, nese název Schwäbische Alb (Švábská Alba).
Z Hohentübingenu se vracíme zpět do města. Käthe mě vede do jedné z místních hospůdek, kde si prý dáme něco dobrého k večeři. Doporučuje mi švábské špecle. Dám na ni a nelituji :-). Po večeři opouštíme Tübingen a za půl hodiny jsme v Neuenhausu.
Käthe má volno ještě i následující den, nemusí proto tentokrát chvátat do svého asi 30km vzdáleného bydliště. Prý přenocuje taky v Neuenhausu, takže hurá, nebudu v domě sama. Po výletě jsme obě docela unavené a sklenice piva, kterou jsme si každá daly u televize, nás umrtví ještě víc. Zíráme na právě promítaný film "Něco na té Mary je" (možná je, ale můj šálek kávy to fakt není) a pak se chystáme do hajan. Vtom si vzpomenu, že jsme nevyndaly prádlo z pračky, přestože ta už dávno doprala. Pračku rychle vyprázdním a s vaničkou prádla v rukou si rázně otevřu ven na zahrádku, že všechno ještě pověsím. Zvenčí však proti mně něco vyletí. V první chvíli se strašně leknu, že to je netopýr. Ale je to jen nějaké ptáče, nejspíš vrabec. Přichází Käthe, která mě slyšela vykřiknout a teď teprv nastává to pravé oživení. Vyděšený vrabčák nám létá sem a tam po kuchyni a trochu se ji snaží i vymalovat... Obě ho vyháníme, ale trvá pěkně dlouho, než konečně zvítězíme. Podíváme se po sobě a neubráníme se smíchu, jak nás vrabčák vytrhl ze sladkého útlumu. Käthe utírá stopy, které v místnosti zanechali vrabec a jeho strach, a já přece jen pověsím vyprané prádlo. Smích ale ani pak nebere konce. Bavíme se o tom, co že to bylo za ptáčka, a Käthe soudí, že asi "Spatz". Německé názvy pro příslušníky ptačí říše moc neovládám a podobnost s českým slovem "špaček" mě zmátne natolik, že s Käthe nesouhlasím. Kdepak, "Spatz" to nebyl, ten vypadá jinak! Teprve když přijde ke slovu slovník (neboli lexikon, jak říká Käthe), máme ve věci jasno :-) a můžeme jít konečně spát.