Na moskevské akademické půdě
Naše výprava obdržela pozvání k návštěvě hostitelské VŠ, tedy Státního pedagogického institutu N.K. Krupské v Moskvě. Se skupinkou studentů, která na oplátku přijede v září do Československa, se už známe, s jejich pedagogickým doprovodem taky. Všichni jsou velice přátelští, nadmíru pohostinní, šíří kolem sebe příjemnou náladu - zkrátka jsou fajn. Na návštěvu jejich školy se těšíme. Žádný výrazný rozdíl mezi naším "pajdákem" a jejich institutem nepozorujeme. Učebny se podobají našim, stejně tak chodby a jednotlivé katedry. Exkurze končí posezením naší a ruské studentské skupiny u samovaru. Docela dobře se bavíme. Pějeme z plných plic - my dáváme k dobru naši oblíbenou "Kdyby tady byla taková panenka", ale ruská skupinka má v oblasti zábavy trochu navrch. Jednak se může pochlubit několika vlastními vtipnými písničkami, jednak má ve své sestavě Olgu. Olga je majitelkou úžasného hlasu a když spustí třeba ústřední písničku z filmu "Cikáni jdou do nebe" ("Tabor uchodit v něbo"), posloucháme ji v němém obdivu a s husí kůží po těle.
Popíjení čaje během zábavy u mě po nějaké době vyvolá nutnost se na chvilku vzdálit. Potichu se domlouvám se spolužačkou Milenou a společně se vydáme hledat onu místnost. Na chodbě potkáme nějakou studentku a s její pomocí nacházíme správné dveře. Vtrhneme dovnitř s nadějeplným pocitem, že úleva se blíží. Jenže! Jak v Jiříkově vidění zíráme před sebe na asi šest tureckých záchodů, navzájem od sebe neoddělených žádnou zástěnou. Nad jedním v podřepu trůní místní studentka a klidně vykonává potřebu. No, vlastně nevím, jestli klidně, ale na výběr prostě nemá. Vyměníme si s Milenou zoufalý pohled - tak tohle u nás vážně neznáme... Než se skřípěním zubů stačíme i my zaujmout náležitou pozici, rozšíří se náš intimní kroužek o další dvě slečny. Ty během "činnosti" dokonce nenuceně konverzují.
Před koncem naší návštěvy institutu se k nám přitočí dvě z našich spřátelených studentek a vyrukují s návrhem. Celá jejich skupina, která v září přijede k nám, nám nabízí poskytnutí tolika rublů, kolik budeme chtít. (Oficiálně jsme s sebou mohli mít jen nějakou minimální částku.) Hlavně, když jim to pak u nás vrátíme v korunách. Chápu je. Československo je v jejich očích totéž, co pro nás západní cizina. Rády bychom ji pomohly, ale nakonec odmítáme, rubly bychom neměly za co utratit.
Když na to teď po letech vzpomínám, úplně před sebou vidím jedinou věc, kterou si většina z nás v Moskvě nadšeně koupila. Frčela tam tehdy digitální hra s vlkem ze seriálu "Jen počkej, zajíci". Na displeji slepice v tempu snášely vejce a ulítaný vlk kmital od jedné k druhé a snažil se vajíčka pochytat. Pohled na budoucí české úči, jak zběsile mačkají čudlíky a nutí vlka ke sběru vaječné nadílky, stál za to... Dalším nákupním hitem byla, jak jinak, ruská vodka. Ta měla už mnoho variant, ale právě tehdy byla číslem jedna vodka citrónová.
To je ona! Hra Vlk a vajíčka....Mimochodem, kdyby si ji někdo chtěl zahrát na PC, je to pořád hit, a najdete třeba na games144.com/game/37287-igra-volk-i-yaisa.aspx#play
A další hit té doby :-)