Vlakem do Moskvy
Školní rok 1984/1985. Pedagogická fakulta UK v Praze (zasvěcení vědí, že spíše v Brandýse) má silný první ročník ruštinářů. Jsou v něm zastoupeny čtyři studijní kroužky, tedy čtyři aprobace: ruština - výtvarná výchova, ruština - hudební výchova, ruština - občanská nauka a konečně kroužek ruština - pedagogika. Patřím do posledně jmenovaného ;-). Více než jeden semestr jsme našimi vyučujícími všichni pozorováni a proklepáváni a pak přichází velká chvíle. Deset vyvolených je nás pozváno na katedru ruského jazyka, kde se nám dostane velkorysé nabídky třítýdenního studijního pobytu v Moskvě.
Koncem dubna 1985 má naše grupa sbalená zavazadla a s dostatečným předstihem se srocuje na pražském Hlavním nádraží. Pedagogický doprovod v podobě přátelského dr. Mleje si nás spokojeně odškrtává. Vlak je přistaven a my se nedočkavě hrneme dovnitř, vstříc neskutečnému pachu a zjištění, že okna nelze otevřít. Konečně někdo informovaný sežene nepříjemnou ruskou průvodčí, která speciální kličkou (a s výrazem zhnusení nad našimi výmysly) okno otevře. Mile nás překvapí, že vlak se dává do pohybu na čas, pochopitelně už zas s utěsněnými okénky. Na nástupišti necháváme své blízké a zuřivě jim máváme.
Nálada je dobrá, snad jen kolegyně Jitka z výtvarky, studující maminka, už teď přemáhá stesk po maličkém synovi. Z našeho kruhu jedeme tři, mimo mě Ivana a Milena, výtvarnice jsou dvě, Jíťa a Kamča, hudebnice taky dvě, Iveta a Katka. Zbylé tři (občankářky) si nevybavuji.
Bavíme se o všem možném, zatím to jde, ale jsou před námi dva dny cesty. Ochutnáváme navzájem ze svých proviantů, občas se osmělíme a žádáme průvodčí o čaj. Zřejmě je to z naší strany další hloupý nápad, protože kipjatok (horká voda) je nám poskytnut značně neochotně. Ani nevíme jak a najednou se ocitáme už na slovensko-ukrajinské hranici. Čeká nás zpestření v podobě výměny podvozků - inu, dál už pofrčíme po širokorozchodné trati. Postupně se nás zmocňuje útlum, zábava už neproudí tak, jako na počátku cesty. Některá z kolegyněk na chodbě natrefí na mládence tmavé pleti (studuje v Rusku a je snad z Indonésie), který se nám nejdřív s trochou drzosti vecpe do kupé a pak, když už zas konverzace v ruštině skomírá, nás všechny zve do jídelního vozu. Vodka a sovjetskoje igristoje plní skleničky a do našeho vagónu se po čase vracíme rozesmáté a na vratkých nohou. Když alkoholové opojení pomine, zmůžeme se už jen na pozorování krajiny, kterou vlak statečně uhání.
Okolní ruské lesy jsou březové, tu a tam zahlédneme kousek od trati rybník a tiše závidíme omladině, která se v něm vesele ráchá. Náš odjezd z Prahy sice doprovázelo vcelku pěkné počasí, ale tady už to vypadá na nečekané vedro. Brzy nás opravdu vítá rozpálená Moskva a s ní několik studentů a profesorů zdejšího Pedagogického institutu. Než se nepatrně rozkoukáme, usadí nás do místní restaurace a na uvítanou pohostí typickým borščem a plněnými taštičkami (pelmeně). Idylku naruší naše první setkání s běžnou ruskou realitou. Opouštíme restauraci, jejíž předsálí právě energicky vytírá babka uklízečka. Instinktivně se vyhýbáme mokrému úseku, jen náš pedagogický doprovod neúmyslně šlápne (spíš se dotkne nohou) na vytřenou dlaždičku. Slova, jimiž ho řvoucí babka vzápětí počastuje, v naší slovní zásobě dosud nemáme, ale obsah si snadno domýšlíme. Profesor Univerzity Karlovy rudne, nejdřív asi studem. Pak ale zbrunátní oprávněným vztekem a ječící babku několika slovy usadí.
Pro dnešek nám zbývá to nejdůležitější, totiž ubytovat se. Napoprvé, protože jsme obtěžkáni spoustou zavazadel, nás ke koleji v Mitišči veze objednaný autobus. (Poté už jezdíme příměstským vlakem.) Kolej na mě působí nehotovým dojmem - jakoby ji zedníci opustili před závěrečným omítnutím ;-). Důležité ale je, že výtah uvnitř funguje, ubytovali nás totiž až v jednom z vyšších pater. Od téhle chvíle obýváme "buňku", složenou ze tří pokojů a příslušenství. (Těmi třemi pokoji už si nejsem tak jistá, možná byly čtyři.) Každopádně jeden pokojík je přidělen dr. Mlejovi, další, třílůžkový, nám slečnám z RJ-Ped, a zbytku výpravy patří zbývající pokoj.
Ptáme se, kde si můžeme něco uvařit, když si po celé následující tři týdny budeme stravování zajišťovat svépomocí. Kuchyňku prý najdeme na patře, proti naší buňce přes chodbičku. Vydáváme se na obhlídku. První, co při nejlepší vůli nelze nepostřehnout, je příšerný smrad. Žádné jiné synonymum není pro tu hrůzu dost výstižné. Střídmé vybavení kuchyně nás v tu chvíli nezajímá, pátráme po jediném, totiž co a proč tu tak neskutečně smrdí. Kamča už má s pobyty v Rusku zkušenosti a jde na jisto. Otvírá dvířka čehosi, co jsme my ostatní mylně považovaly za nějakou troubu. Puch zesílí a Kamča vysvětluje ten důvtipný vynález. Musoroprovod /čili odpadní šachta/ slouží ke zbavení se veškerého odpadu. Prostě v kterémkoli patře otevřete v kuchyňce dvířka, připomínající troubu u kamen, a kamsi dolů jimi vyhodíte nejrůznější humus. Představujeme si, jak se dole kupí haldy odpadků, ve kterých se nejspíš prohánějí krysy. Zápachu se už nedivíme, ale žaludky máme jak na vodě.
Musoroprovod. Geniální zařízení - otevřete dvířka a vrhnete...(v lepším případě odpadky do útrob domu).