Všední život v Moskvě
Vhozeny po hlavě do každodenního života v Moskvě se v něm pomalu učíme plavat. Brzy se bezpečně dopravujeme vláčkem z Mitišči do Moskvy a zpět, pomocí informačních tabulí zvládáme spletité trasy moskevského metra. Program máme bohatý, ale volného času je taky dost. Značnou část volna vynakládáme na pídění se po potravinách. Doma nám připadá samozřejmé dojít do obchodu a třeba k snídani si jednoduše donést čerstvé housky, máslo, sýr nebo kousek uzeniny.
Tady to samozřejmé zdaleka není. Denně je k dostání pouze mléko a chléb, občas vajíčka. Rovněž sardinek je dostatek, někdy seženete i tavený sýr. Čím si ale namazat chleba, když máslo na pultech vůbec nezahlédnete? První pokus nám moc nevyšel. Naše tříčlenná pokojová sestava si zakoupila místo másla margarín. Doufaly jsme, že bude chutnat podobně jako česká náhražková másla. Ruská varianta bohužel nebyla k jídlu, takže jsme přesedlaly na suchý chléb, v lepším případě na chléb s taveným sýrem.
A pak jednoho dne nastala mimořádná chvíle, okamžik k neuvěření. V obchůdku hned u vlakové zastávky dávají cedulí na vědomí, že mají máslo! Řítím se do obchodu a pátrám po staniolem zabalených kostkách, takových, jaké znám z domova. Nikde nic. Až najednou ve vitríně spatřím nezabalený velký kvádr, ze kterého prodavačka po kouscích ukrajuje. Máslo! Radostně se sunu ve frontě k pultu, ale ouha. Jiný kraj, jiný mrav - nejdřív plať, potom něco chtěj, úplně jsem na to pravidlo zapomněla. Nasupeně zaměňuji jednu frontu za druhou a tentokrát se pomalu blížím k pokladně. Po celou dobu čekání trápím mozkové závity počítáním. U másla je uvedena cena za kilo, a kolik že já to vlastně asi chci? Zvláštní matematickou operací docházím k 70 kopějkám, kteroužto sumu sdělím pokladní, uhradím a s paragonem se vracím do původní fronty na kýžené zboží. Měla jsem dvojnásobné štěstí: sehnala jsem máslo a v obchodě ho měli do čeho zabalit! (Kolegyně totiž později taky natrefila na máslo, jenže prodavačka jí kousek ukrojila a řekla, že "bumagi nět". Kolegyně na ni vytřeštila oči a nevěřícně se ptala, jestli má máslo nést jen tak v prstech. Chvíli se dohadovaly, až nakonec prodavačka otráveně utrhla proužek starých novin (!) a v tomto proužku dvěma prsty kolegyně máslo donesla až na kolej.)
V některých obchodech můžeme vidět "sčot", počítadlo, na kterém si prodavačky hbitě pomáhají při výpočtech.
Čím dál častěji se dívám na obyčejné ruské lidi a žasnu. Nikde jsem neviděla žádný obchod s oblečením, s prádlem... Narazila jsem jen na jeden s obuví. Jakto, že jsou ti lidi vůbec oblečení? Nevím...
Postupně si zvykáme na okna vyzdobená novinami místo záclon, na automaty se sodovkou a špinavými sklenicemi, na pravoslavné kostely plné nedůtklivých věřících. Na žebráky s nohama obalenýma hadrovými onucemi si nezvyknu asi nikdy, stejně jako na v kostelích veřejně vystavené nebožtíky. Ale pojďme vzít některé body popořádku.
Jak už jsem se zmínila, po našem příjezdu panuje v Moskvě mimořádné vedro, tedy mimořádné hlavně vzhledem ke kalendáři - je teprve květen. Když se znaveně ploužíme moskevskými ulicemi, rády bychom se aspoň občas něčeho napily. Všudypřítomné automaty na sodovku (gazirovku) nás zachraňují před dehydratací, ale... Neexistují tu plastové jednorázové kelímky. V automatu jsou postaveny sklenice a z těch žízniví kolemjdoucí pěkně jeden po druhém pijí. Naštěstí je sodovka levná, a tak se záhy vycvičíme a pod první dávkou pití sklenici jakž takž omyjeme a teprve druhou svlažíme vyprahlá hrdla.
Pravoslavné kostely jsou opravdu v rozporu s ateistickou propagandou plné věřících, byť jednoznačně převažují staré ženy. Jsou až fanatické ve své víře a ve vztahu k chrámu Páně. Naše odhalená ramena nebo krátké sukně je dovedou vytočit do nepříčetna a pak, chrám nechrám, nahlas soptí a vykazují nás dost neuctivě ven.
Zatímco doma jsem za celý svůj dosavadní život nepotkala žebráka, maximálně tak opilce, škemrajícího na další chlast, v Moskvě zažívám šok. Nedá se říct, že se to tu žebráky jen hemží, ale i tak jich vidíme celkem dost. Jejich oblečení je chatrné, někdy páchnou, zrasované nohy mají často jen omotány onucemi. Jednu takovou lidskou trosku potkáme, zrovna když nás doprovází studentka z místní spřátelené vysoké školy. Nedá mi to a opatrně se na tuhle sortu lidí zeptám. Copak nemají třeba důchod? Holčina zrudne snad až po paty a koktá odpověď ve smyslu - nevyřídili si penzi, nemají příbuzné atd. Podle učení ML (marx-leninismu) je v SSSR rozvinutá socialistická společnost, kdežto my ji teprve budujeme. No potěš, myslím si. Další otázky raději polknu.
Náš bohatý program zahrnuje návštěvy nejrůznějších turisticky zajímavých míst. Namátkou - Rudé náměstí se všemi svými "atrakcemi", Kolomenskoje, plavbu po řece Moskvě, divadla, muzea. Někdy je součástí exkurze některý kostel. Hned v jednom z prvních je v otevřené rakvi vystaven "pokojnik" (nebožtík). Zaraženě procházíme kolem. Osobně mám ponejprv v životě smrt na dosah ruky. Ačkoli mě se zemřelým nic nepojí, zmocňuje se mě zvláštní nepříjemný pocit a pohledu do rakve se důsledně vyhýbám.