Z Větruše do Podlešína a zpátky
Z Větruše zpravidla míříme k Vaňovskému vodopádu. Tentokrát jsme trasu mírně pozměnili, ale vezměme to postupně :-).
Výchozím bodem byla opět Větruše. Obhlédli jsme velmi rychle rostoucí Mandíkův hotel, obě bludiště i tenisové kurty a vydali se směrem k Vrkoči. První zastavení - pamětní deska, věnovaná ústeckému učiteli a velkému příznivci turistiky, Karlu Eichlerovi (1854-1909).
Odtud se suneme vzhůru po známé trase a další zastavení si dopřáváme u kozí farmy. Kozy se pokojně pasou venku na neoplocené louce a Dášenka je fascinovaně pozoruje. Majitelka kozí farmy něco kutí za plotem na zahrádce, odkud na nás před chvílí poštěkávali dva pejsci. Pak natáhne přes plot ruku s nějakým býlím a volá: "Holky, pojďte sem, mám tu dobrotu!" Kozy se v jednom šiku bleskově přemísťují a nejrychlejší z nich se zmocní pochoutky. Další exemplář se pokouší jí sousto vytáhnout z přežvykující tlamy :-). Ale to už neodolám a zkouším - taky za použití slova holky - stádečko přivolat k sobě. A nestačím se divit. Kozy se ke mně seběhnou, důvěřivě mě obestoupí a čekají... Paní majitelka nás pozoruje a ujišťuje, že holky se spokojí s pohlazením. Hladím jednu po druhé, Dášenka je nesvá, nejspíš nežárlí, ale stažený ocásek svědčí o strachu z těch divných tvorů. Když kozy začnou s ochutnávkou mých džín, urychleně zatroubím k ústupu. Nejdřív to vypadá, že kozí stádo v čele s šestnáctiletou Arankou, zasloužilou matkou 28 kůzlat, půjde na výlet s námi, ale nakonec si to holky rozmyslí a zůstanou na osvědčeném místě.
Holky - tady nás ještě okukují zpovzdálí
Aranka - hula hop neumí, ale matka je to víc než zasloužilá ;-)
Další zastaveníčka jsou krátká, fotografická. Zdaleka nejsme sami, kdo se rozhodl absolvovat s pejskem tuhle trasu, a tak se navzájem zdravíme jak my dvounozí, tak ti čtvernozí. Pohled na Portu Bohemicu je úchvatný a cesta po lesní stezce příjemná i v panujícím vedru. Dokonce si dopřejeme krátkou zacházku na Soudný vrch s Humboldtovou vyhlídkou a Nebeskými schůdky, které vedou dolů do Čajkovského ulice.
Pohled přes Labe na střekovskou stranu
Hrad Střekov
Porta Bohemica
Tady někde jsem na moment usedla na lavičku a vyžádala si vlastní foto,i když se fotím hrozně nerada. Snažila jsem se o inteligentní výraz a věřila v úspěšný výsledek. Foťák se však činil až moc - jako bonus přímo pode mě automaticky přiřadil titulek Zřícenina Střekov, křupan ;-). Tak nic, no. :-D
Nad Vaňovem
Dášenka by se už jistě ráda napila, mrzí mě, že jsem s sebou nevzala vodu, ale u vodopádu se určitě osvěží. Nakonec necháme pro tentokrát vodopád vodopádem a, jak bylo řečeno v úvodu, změníme obvyklou trasu. Poblíž vodopádu odbočíme doprava do strmého kopce a škrábeme se k Podlešínu. Hlavně bychom už rádi viděli Podlešínský potok.
Blížíme se k Podlešínu
Podlešínský potok - sláva!
V těchto místech bylo slyšet nepřetržité cinkání, ale naprosto jistě nepocházelo z blízké kapličky. Ozývalo se někde na kopečku nad námi a po chvíli byl jeho původce konečně odhalen. Po další chvíli pak dokonce od silnice vyfocen :-). Tady je:
Nechceme se vracet stejnou cestou, tak se vydáváme z Podlešína dolů po silnici. Sejít až někam do Trmic se nám nechce a tak odhadujeme, která odbočka by nás mohla zavést na Větruši. První nevyšla. Kousek se dalo jít docela dobře, ale dál porost značně zhoustl. Neochotně se vracíme zpátky na silnici, nohy už přece jen docela těžknou. Dášenka je navíc okouzlena srnkami, v jejichž prohánění jsme jí na poslední chvíli zabránili.
Další odbočka vypadá nadějně. Sestupujeme po srázu níž a níž, ale moc netušíme, kde vylezeme. Dáša opět užívá pohybu na volno, když vtom se ozvou zvláštní zvuky. Připomínají podivné štěkání. Dášenka znovu honem odchycena a kousek od nás vzápětí proběhne srnec. O něco výš pobekává další, že by samička s mladými? Postupujeme dál a zdá se, že správným směrem. Zdoláváme rozlehlou louku, přes kterou se Dáša z větší části nese kvůli všudypřítomným pichlákům. (O jeden si už stihla poranit zadní tlapku, našlapovala jen na tři, pořád se zastavovala a olizovala bolístku.) Vtom před sebou spatříme další srnku. Klidně se pase a zřejmě nás zatím nevidí a necítí. Až za hodnou dobu nám zmizí z očí.
Tady o nás ještě neví... Tiše, ať ji nevyplašíme :-)
Před námi se objevuje jakýsi (telekomunikační) stožár a vlevo od něj - hovězí idylka :-)
Poněkud neúmyslně obcházíme kolem celé Větruše (mám na mysli vrch), až konečně scházíme známou cestou k restauraci. Tak ještě se pokochat pohledem do údolí, zdokumentovat a: "To byl ale fajn výlet, viď, Dášenko?"
Čtvrť Střekov jako na dlani...
Ústecké mosty - železniční, Benešův, Mariánský
Pohled z Větruše až do našich oken :-)
Ještě naposled přejedeme očima stavbu - Větruše nová, Větruše Mandíkova, jiná firma by ji snad ani stavět nemohla...
A kam vyrazíme příště? ;-)