Co mě baví, těší i trápí

Dášenka hárá. Podruhé ve svém skoro dvouletém životě a tentokrát na horách. Denně vyrážíme na obvyklé procházky, neboť - hárání nehárání - venčení nepočká. Vypravujeme se ven za páníčkových naléhavých pokynů jako: "A nepouštěj ji z vodítka ani v lese, víš, že kdyby tam ucítila psa, mohla by se zaběhnout..." Vím. Nepustím, a netřeba mi to opakovat ;-), vážně. Brodíme se s pejsinkou čerstvě napadnutým sněhem. Neustále do něj boří čumáček a vášnivě čte všechny psí i lidské stopy. 

A je to tu. Proti nám se vyřítí pes. Vodítko nemá, paničku daleko za sebou. Naštěstí už vím, že to je Majkl a že od něj nám nic nehrozí. Jak mě včera informovala jeho majitelka, je "eunuch a i když se snaží, je mu to k prdu". Po vzájemném psím očuchání a nadšeném kmitání ocásků pokračuji s Dášou v cestě  a Majkl neochotně následuje paničku domů.

O kousek dál se k nám žene bílá kulička, nejspíš bišonek. Je bez  vodítka a jeho panička v dáli marně křičí "Kubo, Kubo!!", až jí přeskakuje hlas. Když začne s výhrůžkami, že si pro psa půjde a ten že uvidí, podrážděně se do toho vložím. "Od hárající fenky ho asi hned tak neodlákáte", řeknu. Paní bůhvíproč vzkřikne: "To je strašný!" a uhání k nám, aby Kubu drapla do náruče.

Další psík je na vodítku a navíc ještě štěně. Dášenka ho zajímá jen jako objekt, vhodný ke hře, ale právě k ní se jindy hravá Dášenka momentálně nemá. Inu, hormony.

Chceme zatočit dolů k "našemu" penzionu, ale ouha. Stačí mi letmý pohled na spodní silnici a honem honem táhnu Dášu zpátky odkud jsme přišly. Dole pes-tele, vodítko postrádá a páníčka rovněž....

Bez úhony jsme se vrátily, já s přesvědčením, že TEĎ už zas bude do další procházky klid. Dášenka ponechána v pokoji a já sestupuji o patro níž k pračce. Najednou mě zarazí vytí, při kterém doslova tuhne krev v žilách. Že by tohle vyluzovala Dáša?? Kontrolou zjišťuji, že v pokoji zůstalo pootevřené okno, jímž pravděpodobně uniká feneččí "vůně". Venku na terásce pod oknem sedí místní psí donchuan Rusty a zamilovaně vyje. Ženeme ho pryč a zavíráme okno. Po chvílí do penzionu  přijíždějí noví hosté, zvoní a při pozdravu halekají: "Tady máte venku pejska!" "Táhni, potvoro," vyvřískne ze mě na Rustyho, až se hosté leknou. Vysvětluji situaci, dvojice se směje a domlouváme se, že se během půl hodiny mohou ubytovat. Zatím se jdou projít, Rusty kamsi mizí. Po půl hodině jsou zpět - ve třech, i s Rustym. Opakujeme odháněcí manévry, které - zdá se - konečně zaberou.

Odpolední procházka proběhla hladce, potkaly jsme jen jediného jezevčíka a ten byl kupodivu na vodítku.

Zato večer... Celé odpoledne sněžilo, všechno je přikryté naducanou bílou peřinou. Pod ní se ale šibalsky ukrývá ledová vrstva, takže místy člověk šlápne a skoro nestačí vybalancovat mohutný smyk. Opatrně capu za Dášou. Naštěstí se tak soustředí na četbu ve sněhu, že ani ona nepospíchá a nikam mě netáhne. Vystoupaly jsme na kopeček a teď nás čeká cesta dolů. Před námi se něco mihne, nejsem si jistá, ale přece jen tipuji na zajíce. V tu ránu Dáša zešílí. Nevím, zda je přesvědčena, že je vepředu pes, či zda v ní zahlodaly lovecké pudy, ale následky jsou  děsné. Vzrůstem malá Dáša projeví nečekanou tažnou sílu. Vyrazí za zajícem rychlostí blesku a rázem si měníme role. Teď jsem to já, kdo je vlečen na vodítku a kdo sviští po ledovce až pod kopec. Zajíc (už jsem si jistá, že to je on) prchá za zatáčku, Dášenka zklamaně přibržďuje. Já taky, zjevně překvapena, že jsem se celou dobu udržela na nohou.   Tak honem do pelíšku nabrat síly na další perný den s hárající pejsinkou

P.S. Zatímco píšu, Dášenka si vykvílela ještě jedno courání po venku, tentokrát už beze mě. Jsem zvědavá, v kolik mi bude ráno kňučet u hlavy, ať už jdem za psíma klukama

P.S.II Připsáno o den později... Hned při ranním venčení jsme měly štěstí na psa-obludu, který se, jako mnoho dalších psích miláčků, po většinu dne naprosto volně pohybuje po Špindlu. Nalepil se na nás a nebylo možné se ho zbavit.  Dáša hysterčila a já už k hysterii taky neměla daleko. Takže tímto moc a moc děkuji našemu šlechetnému zachránci (nějaký místní mladík), který nám nejprve pomáhal psa odehnat a následně dokonce nelitoval svého času ani mnoha kroků a psa za obojek odvedl majiteli. O další den později tu tatáž psí obluda znovu volně pobíhá a znepříjemňuje nám venčení... Ach jo