Co mě baví, těší i trápí

Dnešek byl u nás ve znamení nadcházejících Dušiček. Vyrazili jsme s dcerou a zetěm na hřbitov do cca 60km vzdálené obce, abychom zavzpomínali na rodiče a prarodiče, kteří už nejsou mezi námi. Upravili jsme hrob, zapálili svíčky a každý po svém se na chvíli ponořili do vzpomínek. Zima a hustá lezavá mlha nás ale brzy zahnaly zpět do auta. Pomalu jsme se vraceli zpátky s tím, že se cestou alespoň na skok (a bez ohlášení) stavíme u druhých rodičů/prarodičů.

Když jsme dojeli do cíle, dcera se pyšně vytasila s příslušným klíčem, jenže ouha... Protože s naší návštěvou nikdo nepočítal, v zámku vězel dědův klíč, tedy pochopitelně zevnitř. Zazvonění i zabouchání na okno jsme jednohlasně zavrhli - jednak by se děda zbytečně hnal z tepla přes dvorek ke vratům, aby nám otevřel, a pak, chtěli jsme návštěvou přece opravdu překvapit...   Vrata naštěstí nejsou vysoká, takže se dají - nemáte-li příliš těžký zadek - vcelku snadno přelézt. Za hromadného smíchu zeť zahájil akci a vyhoupl se nahoru. Právě v okamžiku, kdy povlával na vratech, kde se vzal, tu se vzal, vyloupl se za námi nějaký místní dědula. Ještě jsme si s dcerou stihly špitnout, že "na nás teda pěkně zírá a, hihihi, co si asi myslí", jenže to už na nás pán zahromoval:"Co tam děláte?" Rozesmátí jsme se mu pokusili vysvětlit, co ostatně i sám viděl - totiž, že se pokoušíme dostat dovnitř. Pán se kabonil dál. To už zeť úspěšně zdolal nepřátelská vrata a odemkl nám. Ještě jsme se na podmračeného pána smířlivě usmáli a zmizeli jsme vevnitř. Než jsme se však stihli na verandě přezout, vzalo naše zamýšlené překvapení za své. Otevřeli jsme dveře do kuchyně a zastihli zakaboněného pána, jak našemu špatně slyšícímu dědečkovi právě u okna žaluje, že se "k vám někdo dobejvá přes vrata". No, ke všeobecné spokojenosti se situace přece jen vysvětlila, chudák pán se omluvil a šel si po svém. Ještě štěstí, že při té naší vizáži kriminálníků  u sebe neměl mobil a nezavolal na nás nějaké ostré hochy. . Ale nakonec jsme museli upřímně přiznat, že je fajn, když k sobě lidi nejsou navzájem lhostejní. A tak pánovi posíláme dodatečný dík za jeho opatrnost.. Inu, v dnešní době jeden nikdy neví....