...pečete vánočku
Vánočka a Vánoce prostě tak nějak patří k sobě, stejně jako Velikonoce a mazanec (u nás nazývaný tedy spíš bochánek). Kdykoli jsem před Vánoci přišla k rodičům, vítal mě pečením provoněný byt, vánočky v igelitových sáčcích si hověly na obvyklém místě v ložnici na skříni. Pokaždé mě k nim maminka s neskrývanou pýchou dovedla, abych to veledílo pochválila, což jsem každoročně nepříliš ochotně učinila.
Pak jsem se jednou pustila do pečení vánočky sama. Naštěstí se tehdy ještě bylo koho zeptat, objevil-li se nějaký nenadálý problém. Vánočka se povedla, tedy určitě pokud jde o chuť, s tvarem to bylo o něco horší. Přes usilovnou snahu a navzdory špejlím zapíchaným do polotovaru se nejvyšší patro svezlo ke straně. No, na svoji vánočku jsem dvakrát pyšná nebyla a na pár let od jejího dalšího pečení úplně upustila.
Až letos... Povzbuzována dcerou vytahuji maminčinu starou kuchařku a v rychlosti kontroluji, zda mám doma všechny potřebné přísady. Dokupuji chybějící mandle a když mám jistotu, že mladí na část dne zmizeli dost daleko, zahajuji akci.
První zrada se objevuje vzápětí - kuchařka udává množství mouky, nikoli však druh. Nevadí, internet mi určitě nezištně poradí. Po nahlédnutí na net volím hladkou. Citronát požadovaný autorkou kuchařky nejen nemám, ale dokonce neoplývám ani představou, co by to tak mělo být. Pak zaznamenám další nedostatek - přehlédla jsem v surovinách muškátový oříšek, mám jen květ. Ale dávala tam maminka něco takového? Zeptat se už není koho, pokud se tedy nechci blamovat před tchýní ;-). Oříšek vyloučím jako nedůležitý. Tak dál - suroviny schystány, vrhneme se po hlavě na postup. U mléka je množství vyjádřeno zlomkem, nemohu to rozluštit, teprve lupa mi zprostředkuje požadavek na 3/16 litru mléka... Bože! Miluji staré recepty, matematiku méně a duté míry, och, no nic. Na mé současné odměrce je uvedena 1/8 l a její ekvivalent, tj. 125 ml. Tolik snad ještě o zlomcích vím, že je lze krátit a rozšiřovat. Takže 125 ml, to máme 2/16 a z toho ještě polovic dodat. Takže asi tak nějak takhle, dolévám do odměrky.
Propracovávám těsto jako vzteklá. Takhle? Je to dost? Tak doufejme, no. Přikrývám mísu s těstem utěrkou a po chvílích chodím na revizi. Ježíš, vždyť to skoro nekyne... Ale když to má kynout až 4 hodiny, tak snad ještě dojde k pokroku. Těsto si přece jen dá říct a vyběhne. Tvořím 9 válečků, 5 dávám stranou a 4 hodlám splétat. Jeden dospod, druhý navrch, takhle asi ne, safra, honem k netu a mrknout na pletení vánočky. V zámku zarachotí klíč. Dcera se mi sice směje, ale pak, než zas zmizí, nečekaně párkrát překříží příslušné válečky a bezpečně utvoří spodní patro vánočky. Prý intuice, jak se začne u pletení moc přemýšlet, neuplete se nic. Dál už je to snadné. Upletenou a dokynutou vánočku poctivě propichuji na několika místech špejlí a s trochou obav ji vsunu do trouby.
Po chvíli výtvor shora pečlivě přikrývám alobalem. Tvar drží, kuchyně voní, neustále kontroluji hladký průběh pečení. Konečně se vánočka jeví dopečenou a opouští troubu. Druhý den pyšně předvádím dceři, co jsem stvořila. "Hm, dobrý", broukne. Nezlobím se a chápu ji. Ale tuším, že sama bych už dnes ty vánočky, uložené v ložnici na skříni, obdivovala s mnohem větším nadšením a ochotou...
Tak to je ona... :-) O chuti poinformuji později.
P.S. Po značně dlouhé době jsem si uvědomila, že informace o chuti mojí vánočky tu stále chybí. Dobrá byla, ale proč měla brousek?? 
Kdo to ví, odpoví?