...přicházejí Vánoce
"S Vánocemi na mě vůbec nechoďte. Letos žádné nechystám, nepeču, neuklízím a na dárky už vůbec rovnou zapomeňte", varuji každoročně v listopadu rodinu. Moji blízcí neodporují, zato na sebe spiklenecky pomrkávají a uculují se. Vědí totiž své...
Když se pak k zemi začnou snášet první sněhové vločky, nebo z rádia zazní první koleda, zalézám večer pod peřinu a ve vzpomínkách se vracím do dětství.
Advent. Kuchyně voní vanilkou, klečím na žídli u stolu a užasle šťastným pohledem pozoruji, jak moje maminka umí kouzlit. Pomocí formiček mi vyčaruje domácí čokoládu - na čokoládových motýlech mohu oči nechat, a jejich chuť, no báječná! Pokouším se podle maminčina vzoru tvořit vanilkové rohlíčky, pyšně vykrajuji linecká kolečka, a s vyplazeným jazykem, svědčícím o usilovné snaze, vedu rádýlkem svůj první - poněkud křivý - řez těstem na slané tyčky.
Štědrý den. Od rána mám obličej přilepený ke kuchyňskému oknu a vyhlížím babičku. Uuuž! Babička v teplém kabátě, se šátkem na hlavě a s taškami plnými venkovského proviantu se blíží k našemu domu. Divoce ji vítám, představuji jí kapra ve vaně a o překot hlásím, co že mi možná letos nadělí Ježíšek. Babička s maminkou se po chvíli v kuchyni zaberou do hovoru a do stále nekončících příprav a ani nepostřehnou, že jsem se potichu vytratila. Stojím v předsíni před dveřmi do ložnice a vůbec nepochybuji, že právě teď je za nimi toužebně očekávaný Ježíšek. Vždyť tam něco šustí, no vážně, přece se mi to nezdá? Vedena nezkrotnou zvědavostí trochu provinile přikládám oko ke klíčové dírce. Odnáším si poznání, že s tím Ježíškem je to celé nějaké divné. Vypadá úplně, ale úplně stejně jako tatínek... Hm...
Tatínek si přeje, abychom drželi na Štědrý den půst. Sám se skutečně poctivě postí, stejně tak bratr, ale maminka vyhlašuje tichou a nenápadnou vzpouru. To tak, aby ani malé dítě celý den nejedlo! Drapne mě za ruku, potají vtáhne do koupelny a tam do mě láduje nějaký dlabanec. Což o to, hlad jsem už měla,takže teď je bříško spokojené. Jen můj dětský rozoumek s lítostí přijde na to, že takhle je ovšem po zlatém prasátku veta. Naštěstí neteskním dlouho - děje se toho příliš mnoho, a já musím u všeho aspoň trochu překážet.
Večeře. Všichni jsme ve svátečním, i babička podtrhla význam okamžiku ozdobným zlatým špendlíkem, zapíchnutým do šatů. Stojíme u svátečně prostřeného stolu a tatínek se ujímá slova. Dospělí společně odříkají Otčenáš a na závěr tatínek všem popřeje krásné svátky. Večeři zahajujeme tradičně kouskem kulaté oplatky, potřené medem. V tu chvíli trpím, hrozně mi to sousto nechutná, ale tradice je tradice. Pak naštěstí následují jen samé dobroty - rybí polévka s osmaženou houskou, bramborový salát a smažený kapr. Po večeři už netrpělivostí hořím tak, že by mě klidně mohli místo některé svíčky pověsit na stromeček. Konečně zazvoní zvoneček. V pokoji stojí nazdobený a zářící stromek, pod ním jsou vyrovnány vzorně zabalené dárky. Přede mnou je ještě poslední zkouška trpělivosti. Bratr sedá ke klavíru a vzápětí místností zazní Narodil se Kristus Pán. Celá rodina zpívá, album s koledami je rozsáhlé a k dárkům se smí až po jeho úplném přezpívání. (Když jsem byla v prepubertálním a pubertálním věku, protestovala jsem jak proti koledám, tak, a to hlavně, proti štědrovečernímu bojkotu televize - tatínek naštěstí neustoupil...) Koledy jsou přezpívány, začíná rozbalování dárků a všeobecné veselí.
Po takovém večerním vzpomínání druhý den vstávám, pobrukujíc si koledu. Začínám louskat a mlít ořechy, nakupuji mouku, máslo... Kuchyně voní vanilkou, ba i ta okna jsem umyla. Balím dárky a jedno vím naprosto jistě - nikdo k nim nesmí dřív, než přezpíváme koledy. A s televizí, s tou to na mě o Štědrém večeru opravdu ani nezkoušejte! :-)
