Děti v penzionu
V penzionu se vystřídá během každé sezóny hodně dětí. Liší se věkem, povahou, jménem, občas i národností. Některé se mi hluboce vryly do paměti, a právě o nich píšu následující řádky.
Vojtíšků už jsem v penzionu zažila několik, proto je musím očíslovat :-).
Vojtíšek 1 - asi čtrnáctiměsíční mrňous, neustále v pohybu. Měl moc sympatickou maminku, ale jako opravdu živé děťátko ji nenechal ani chvíli v klidu, aby mohla třeba nerušeně uvařit. V kuchyni ho nejvíc lákaly zásuvky s příbory a dalším kuchyňským náčiním. Otevřel zásuvku a zahájil revizi - tj. postupně vyndal veškerý obsah, každou věc si zálibně prohlédl a (nebylo-li mu v tom včas zamezeno) odložil ji na zem, případně do odpadkového koše. "Vojtíšku", zkusila jsem to vlídně, "necháme maminku vařit a půjdeme se podívat na hračky, chceš?" Věnoval mi neskonale důvěřivý pohled a schoval drobnou ruku v mojí. V herně vybírám první hračku, o které si myslím, že by ho mohla zaujmout. A tak drandíme s traktorem a děláme brm brm. Po chvíli zájem opadá, rozhlížím se po něčem lákavějším. Ukazujeme si v knížce obrázky, Vojtíšek poslouchá, ale pak mi knížku bere a dává ji pryč. Popadnu nejbližší panenku. Vojta zbystří, ale když začnu za panenku mluvit, už ze mě nespustí oči. Melu a melu, Vojtík je nadšen. Když už mi pomalu dochází řeč, ukládám panenku do kočárku s tvrzením, že bude spinkat, když ji povozíme. Objedeme hernu. Pak Vojtík rázně vyloví nánu z kočárku, vrazí mi ji a dává jasně najevo, že můj - tedy spíš panenčin - monolog má pokračovat. Když už opravdu nevím, co ještě povídat, navrhuji změnu. Půjdeme se podívat do kuchyně za maminkou, jestli už uvařila. Vojta cupitá chodbou, pak nahlédne do kuchyně. Je spokojen, maminka nezmizela. Tohle zjištění mu zřejmě stačí, protože se fofrem otáčí zpátky ke mně, sám mě bere za ruku a vede znova do herny:-).
Vojtíšek 2 - stejný věk jako předchozí Vojta. I ten mi utkvěl v paměti v souvislosti s hernou. Podle líčení maminky stál tenhle klučík každé ráno v postýlce a dožadoval se jít "pá" - tedy do herny. Do herny záhy bezpečně trefil a toužil stále něco vozit. Kočárek, auto, cokoliv. Jednou mu maminka neprozřetelně dovolila vyjet z herny s dětským vozíkem,aby ho v jídelně ukázal tatínkovi. Od té chvíle Vojtíšek z herny vytrvale zdrhal, pochopitelně výhradně s vozíkem, a fantasticky se motal pod nohy všem hostům :-). Byl u toho ale tak roztomilý, že se mu všichni ohleduplně vyhýbali.
Vojtíšek 3 - devítiměsíční klučina, nádherný blonďáček. Na tohohle lezce taky hned tak nezapomenu. Rodiče vyznávali jakousi moderní výchovnou metodu o neomezování dítěte v samostatnosti a rozvoji. A tak chlapeček lezl a lezl. Lezl po terase, lezl po chodbě, po herně, po schodech do patra... Jednou jsem se po snídani podívala ke vchodovým dveřím a spatřila, jak - poháněn rodiči - leze venku po chodníku. Jestli takhle po čtyřech vylezl i na Medvědín nebo na Sněžku bohužel nevím.
Chiara - německá holčička, 14měsíců. Pokud byste ji hledali, zpravidla bývala schovaná pod stolem v jídelně. Výhradně pod tím, který ráno slouží jako bufet pro hosty. Tohle místo ji přitahovalo jak magnet :-).
Marie - německá holčička, předškolačka. Velice jsme se spolu skamarádily. Zamilovala si naši Dášenku a okamžitě po snídani i večer před večeří si s ní přicházela hrát. Moudrá, klidná holčička, velmi tolerantní k mojí němčině :-). Chyby mi velkoryse odpouštěla a jaksi předpokládala, že jí naprosto všechno rozumím. Vyprávěla mi, jak ve své školce s ostatními dětmi hrála pohádku o Sněhurce (Schneewitchen). Vybavil se mi kratičký úryvek z pohádky a zarecitovala jsem - v němčině - "Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější?" A Marie s vážnou tvářičkou na to: "To v pohádce je, ale neříká to Sněhurka, říká to zlá královna. Já jsem hrála Sněhurku.." Před odjezdem mi nakreslila krásný obrázek (Das ist Dascha und das bist du..) a Dášence na rozloučenou přinesla psí tyčinky. Od nás dostala malou Dášenčinu fotku :-).
Obrázek i s podpisem - oranžový tvor vlevo je Dášenka
Valerio - úžasně šikovný školák, myslím druhák. Nabídla jsem, že ho pohlídám, aby si maminka mohla dopřát saunu. Představil mi (jmenovitě) všechna svá autíčka, nadchly ho Dášenčiny cirkusové kousky a nekonečně dlouho se mnou dokázal hrát slovní fotbal. :-) Miloval krupicovou kaši.
Adélka, Jonášek a Tomášek - první dva byli sourozenci, Tomášek kamarád. Adélka a Tom asi předškoláci, Jonášek mrňousek, tak dva roky. Rádi si hráli s Dášenkou, vyprávěli o jejich psech. Ptala jsem se: "Chodíte taky lyžovat?" Tomášek horlivě kýval a že prý už chodí dokonce na skokánek. "Ty taky, Nikolko?", otáčím se k holčičce. Hned se rozpovídá o svém sportování a monolog zakončí mírně vyčítavým:"Ale já jsem Adélka..." Omlouvám se, že jsem popleta a oslovím i Jonáška. "Ale ty ještě nelyžuješ, viď?" "Taky, já taky", volá maličký. A dodává:"Já taky i na kokánek!" Tomášek a Adélka odporují:"Nene, ty nene!" Tak radši urychleně měním téma :-).
Anička - asi čtyřletá slečna, kterou jsem poprosila o obrázek. Ať mi nakreslí, co se jí v Krkonoších nejvíc líbilo. Vzala mou prosbu natolik vážně, že okamžitě zahájila výtvarničení. Celý zbytek rodiny tak musel počkat, až veledílo dokončí :-). Když mi obrázek předávala, okomentovala kouzelným způsobem, že:"Tuto je motýl, tuto kytička, tuto oblázky a tuto strom..."
"Tuto je motýl..." Ještě jednou dík, Aničko :-)
Jinak pokud jde o obrázek v perexu, je mi trochu hanba, věnovaly mi ho holčičky, jejichž křestní jména mi vypadla. A vypadla mi proto, že obě slečny byly nadmíru hodné, takže jsem o nich prakticky celou dobu jejich pobytu nevěděla. Tím spíš dík za obrázek, který mi daly při odjezdu.
Saša, Polja a Aliska - ruská mrňata, Saša a Polja už běhali sami, Aliska zatím lezla, zato velmi čile :-). Polinka tu byla i s babičkou, nemohly se jedna druhé nabažit, protože doma bydlí vnučka tisíce kilometrů od prarodičů. Asi i proto Polju skoro nebylo vidět jinak, než v babiččině náručí. Saška byl samostatný chlapeček, který měl tu smůlu, že ochořel a potrápily ho vysoké teploty. Alisce chvíli trvalo, než si zvykla na záplavu nových tváří kolem, ale když už se otrkala, rozdávala úsměvy a předváděla paci paci (ladoški, ladoški).