Marketingová ředitelka Adélka
Tak nám konec srpna ještě přece jen přichystal pár vydařených letních dní :-). Povedlo se nám ukrást si pro sebe kus slunečného odpoledne a vyjet si zaplavat. Vrchlabí skýtá slušnou možnost vykoupání v přírodě - místní označují "svůj" rybník buď klasicky jako "Kačák" nebo taky jako Vejsplachy, což je ostatně i název přilehlého kempu.
Voda byla nádherně teplá, a protože je rybník poměrně rozlehlý, nebyl problém se u něj umístit i se psy - kus od hlavní pláže. Rozdíly mezi psími holkami se projevily opět naplno - Majdu jsme nemohli dostat z vody a Dášenku do vody :-). Nakonec se obojí podařilo a do penzionu jsme se všichni vraceli bezvadně osvěžení a příjemně unavení.
Rybník Kačák/Vejsplachy
Bohatší o další zážitek jsme se o něco později vraceli z krátkého posezení na zahrádce špindlerovského penzionu Labe. Po dni, kdy jsme se nezatěžovali s přípravou oběda, nám večer vyhládlo a vydali jsme se do Labe na večeři. Chutnala nám a zapíjeli jsme ji krkonošským pivem Krakonoš. Vtom z penzionu vykoukla malá holčička s trošku unudlaným nosem, umouněnou pusinkou a v tričku se stopami borůvek. Zmerčila naše pejsky, zamířila k nám a prý: "Maj rádi děti? Sou hodný?" Ujistili jsme ji, že pejsci jsou hodní, a nenápadně jsme ji nasměrovali k přece jen trpělivější Dášence. Holčička ji jemně hladila, ale pak se přesunula k Majdě, zřejmě aby jí to nebylo líto. Majda seděla u mě na klíně a zdála se být dobře naladěna. I ona se nechala bez protestů hladit malou ručkou. "Ta je ale...taková...", povídá holčička a zjevně hledá v paměti nejvhodnější slovíčko. Napjatě čekáme, jaká že ta naše Majda vlastně je. "Je taková...hrbolatá", vypadne z holčičky. Stěží tutláme smích a pobaveně na sebe mrkáme. "Myslíš kudrnatá? Nebo chundelatá?", ptám se a malá horlivě přikyvuje. Poskakuje kolem nás a během chvilky prozradí, že se jmenuje Adélka a je jí pět let. Chodí do školky, za rok půjde do školy, ale taky chodila do super školky. Najednou se Adélka starostlivě zeptá: "Už jste jedli?" Ujistíme ji, že jsme po jídle. "A odkud jste přišli?", pokračuje malá slečna ve výslechu. "No, Adélko, táámhle odtud, z druhého konce", mávnu rukou směrem od centra. "Hmm...", na to holčička uznale,"to musel bejt pořádnej kus cesty..." Znova potlačujeme smích, ale když Adélka vyrukuje s další perličkou, rozchechtáme se nahlas. "Tak si tu vemte pokoj", nabízí nám se zcela vážným výrazem, "máme volný, fakt." "Ty bys byla skvělá marketingová ředitelka, Adélko", chválím ji. Adélka se potěšeně usmívá a láká nás dál. "Támhle je ohniště",ukazuje za zahrádku."A copak tam pečete?", ptám se. Přemýšlí, pak radostně poskočí a s intonací stoupající až do oblak zvolá:"Na ohništi se přece pečou...buřty!"
Doplněno v zimě 2012: Před koncem roku 2011 jsme si zas jednou zaběhli do Labe na jídlo. Kromě sympatické slečny servírky Markétky nás obsluhovala i maminka Adélky, o které píšu výše. Děvčata, kmitáte po "place" přímo neuvěřitelně a přesto neztrácíte úsměv a dobrou náladu. Tak ať se daří!