Život je život ;-)
Měli jsme v rodině svatbu. Svatební hodování proběhlo bezchybně v horském penzionu - obr. 1.
Po celé akci bylo vše sklizeno, jen na jednom stole jsme nechali tři misky se slanými krekry - obr. 2
Odpoledne přijeli do penzionu ohlášení hosté - dvě babičky a dva vnoučci. Oba chlapečci velice živí, hned začali prozkoumávat nové prostředí. Předmětem zkoumání se stal i náš pejsek (trpělivější Dášenka, Majda už naštěstí byla pryč). Dětské ručičky nadšeně hladily kožíšek, pusinky žvatlaly, Dášenka odevzdaně držela, ale přece jen se trochu vyplašeně krčila k zemi a ocásek se jí dočista ztratil pod bříškem. Pak jeden z mrňousů přesunul ručičku na psí hlavu a začal po ní přejíždět dlaní pěkně přes oči až k tlamičce. Mírně, ale důrazně jsem ho napomenula, že na oči pejskovi sahat nemá. Následovala udivená otázka:"Pejskovi se to nelíbí?" Trpělivě vysvětluji, že "tobě by se to přece taky nelíbilo" a oddechnu si, když babičky volají děti k svačině. Výběr stolu v jídelně je libovolný, a tak jsou kluci vysláni, ať si sami vyberou, kde chtějí sedět.
Po chvíli vkročím do jídelny - prckové vzorně usazeni na židlích a protože mě už asi považují za důvěryhodnou osobu, o překot mi sdělují, že si vybrali stůl, ten "ze všech nejlepší." Moje pochvala, že jsou šikovní, je zjevně neuspokojila. Okamžitě na mě totiž vypálí:"A víte, proč je ten stůl nejlepší?" Než stihnu cokoli vyslovit, je mi - spiklenecky ztišeným hláskem - prozrazeno tajemství dokonalého stolu. "Tady jsou totiž ty sušenky," radují se kluci a pro jistotu, asi kdyby mi to stále nedocházelo, ukazují na tři mističky s krekry. S pusou od ucha k uchu oba velmi upřímně znovu chválím za šikovnost. Tentokrát už jsou jistě spokojeni, protože hovornější z dvojice celou debatu se mnou uzavře definitivním:"To víte, život je život!"