Mluvím, mluvíš, MLUVÍ!
Když jsem před mnoha (a čím dál více) lety začínala mluvit já, nějak mi přes rty nechtěly jít dvojhlásky cv a dv. Chodila jsem na "dorek", zavírala "deře", na "cičení" si brala "cičky". Na žádný můj další řečový nedostatek se, pokud vím, v rodině nevzpomínalo. Pravda, bratr se zapřísahá, že když jsem se naučila "R", cpala jsem ten zvuk i tam, kam nepatřil. Ze sousedky paní Líbalové jsem tak s patřičnou hrdostí údajně dělala paní Rýbarovou, no, nevím. 
Když se později s rozvojem vlastní řeči potýkala dcera, udivila mě hned několikrát. Pyšnila jsem se, že si dítko brzy osvojilo slůvko "máma" a že ho spojuje s příslušnou osobou. Až jednou... Koupila jsem si Reflex a položila ho na stolek, kam dcera dobře viděla. Časopis ji pochopitelně přilákal, napochodovala ke stolku, zapíchla prstík do fotografie na titulní straně a s blaženým úsměvem vykřikla:"Máma!" Ráda bych teď napsala, že z fotky na nás hleděla okouzlující zpěvačka, herečka, nebo tak něco. Bohužel. Vzhlížel k nám Jurij Gagarin v kosmonautské kukle. 
Dalším překvapením bylo slovo ložnice. Je mi záhadou, proč dcera tomuto podstatnému jménu vytrvale přisuzovala mužský rod, ale zvědavá otázka: "Kde mají ložnic?", mi pořád zní v uších. Emička naopak nemá problém s ložnicí (či ložnicem), zato kuchyň a pokoj, to je zádrhel. "Jdu do kuchyně", oznamuje nám Emča v momentě, kdy právě v kuchyni zrovna sedíme.
Čokoláda pro děti nejspíš neznamená jen sladkou dobrotu, ale i zapeklité slovíčko. Dcera dlouho požadovala "kočoládu", Ema škemrá o "koládku".
Úžasně v jejím podání znějí taky kšíry. Kšá kšá na holuby nebo slepice dělat umí, ale kšíry prostě neřekne a neřekne. Takže zkrátka škíry...
Zlatým hřebem včerejšího dne ale nebyla koládka, ani škíry, kdepak! Přijdu nahoru a dcera mi hned ve dveřích spiklenecky šeptá: "Ať ti Ema řekne, jak se naučila říkat KOTRMELEC." Dobrá. Vyzvu mrně, aby předvedlo novou slovní zásobu, načež ze šťastné Emy vyletí:"KOPRDELEC!"