Tak už to zavři, prosím...
Ema se rozmluvila, pusa jí jede v jednom kuse a některá moudra, která z ní padají, musí být zaznamenána ;-).
Jdeme přes železniční most. "Emi, podívej, jak jsou dole v řece vidět kameny", vyzvu hopsající Emču. Ema se zahledí k vodní hladině, v hlavičce jí to zjevně šrotuje, až konečně vypálí:"Hm, kačeny...zakopnou, budou mít velký auí..." :-)
Ve městě míjíme bankomat. Potřebuji si vyzvednout nějakou korunu a nahlas před dcerou uvažuji o tisícovce. Emička se zájmem sleduje celou transakci, pak se rozesměje a sdělí všem kolemjdoucím:"Koupila babička tisíce!!"
Holčička chodí s velkým nadšením do miniškolky. Jednou týdně, na dopoledne. Paní učitelka ji neomylně pozná po hlásku už od schodů, kdy se prostorem nese toužebné: "Kde je moje školka, kde je moje školka?" I byl jednou mrňatům předložen úkol - na obrázku v knížce najít oříšky. Bohužel nebyly moc dobře vidět, děti postupně od paní učitelky vytěkaly k hračkám, až zůstala jen Ema. I ona už toho ale měla dost a tak situaci vyřešila po svém. Rázně vzala paní učitelku za ruku se slovy: "Tak už to zavři, prosím..." A bylo.
Občas si hrajeme nebo kreslíme uvelebeny na podlaze, takže moje umístění Emu svádí k tomu proměnit mě aspoň na chvíli v koně. Hupne mi na záda a jede se. Včera se buď kůň nějak splašil, nebo se jezdkyně nedržela, zkrátka najednou žuch a Ema leží na zádech, v očích úlek, a hlásí: "Spadla z kůně..."
Připravuji játrové knedlíčky do polévky. Ema ani nedutá, sleduje, jak uštipuji kousky zavářky a koulím z nich v dlaních knedlíčky. A pak se zničehonic ozve zpola udivený a zpola vyčítavý hlásek:"Jako prase...budeš...babičko!" :-D
Nezůstalo jen u knedlíčků, do polévky přijdou i nudle. Odsypu si do misky a vysvětluji Emě, že nudličky nalámeme, aby nebyly moc dlouhé. Pár drobných pomocných ruček se sápe po misce a ze všech sil láme. Drtí nudle s takovou vervou, že do polévky zavářím nudličkové puntíky. Emička ale září, a ten úsměv!