O kompatibilitě psů
Kdo se aspoň někdy podívá na moje stránky, jistě ví, že u mě přebývají dvě psí holky - Dášenka a Majda. Dášenka je darovaný pejsek, kterého jsem si vybrala na základě fotky a pro kterého jsem si jela až do Kolína. Majda je (původně) dceřin pejsek, který ovšem od počátku trávil hodně času jak se mnou, tak s Dášenkou. Věkově jsou naše psí holky téměř vyrovnané, ale povahově? Ani zdaleka. Dášenka je kliďas, možná trochu až flegmatik. Jako štěně byla plná energie a během dospívání přišel zvláštní zlom. Při poslední veterinární kontrole paní doktorka vyslovila podezření na problém se štítnou žlázou (uvidíme, zda se potvrdí...), který by vysvětloval tu náhlou Dášenčinu pomalost. Majda je pořád snadno zaměnitelná se štěnětem - hravá, rychlá, potrhlá, vzrušivá. Po Emiččině narození ke mně vtrhla jako sovětská vojska do ČR v 68. roce a čím dál víc se mi zdá, že i dočasnost jejího pobytu bude stejná (tedy napořád). Upnula se ke mně celou svou psí dušičkou (a upřímně řečeno - i já k ní, ačkoliv ani Dášu bych nedala ani za nic).
Náš den začíná ranním venčením - vydáme se ve třech na nábřeží a já mohu přesně předpovídat běh příštích událostí. Majda, žijící život naplno a s tlamičkou od ucha k uchu, dorazí na nábřeží, a s výrazem "teď se mi chce, tak to taky teď utvořím...", přidřepne vprostřed chodníku, loupne po mně očkem a "tvoří". Nadílku mě tak tak nechá uklidit a už mě táhne vpřed. Ta hrůza, kdyby snad něco zmeškala! Dášenka za mnou naopak vlaje na svém vodítku a snaží se velmi podrobně (tj. pomalinku, ách, tak pomalu) očichávat všechny rohy. Jinak řečeno - Majda táhne mě, Dášu táhnu já... Když někdy náhodou dojde tažené Dáše trpělivost, vzepře se a vyvine "protitah". Dík tomu zažívám chvilkový pocit, že mi záhy od těla odletí obě ruce, každá samozřejmě jiným směrem...
Když je nábřeží prázdné, pustím holky na volno. Úleva pro ně i pro mě. Majda ožije a zahájí "nálety". Útočí na Dášenku s hlasitým vrčením, ta uskakuje, chvílemi - to když jsou obě na zadních a předními se objímají - se zdá, že tančí nějaký zvláštní tanec. Pak se zběsile rozběhnou a uhánějí ode mě pryč, aby se zas za chvíli se stejnou zběsilostí vrátily (a zabrzdily pokud možno o moje nohy). Když se zklidní, Dášenka začne důsledně hledat místo, vhodné k uskladnění hromádky. Pomalu zkontroluje terén a - v naprostém protikladu k Majdě - stydlivě poodejde někam do ústraní a tam se pak po činu ze všech sil snaží výtvor zahrabat.
Nesourodost povah je jasně vidět i při podávání packy. Splnit povel se naučily obě poměrně snadno, ale provedení je u každé z nich úplně odlišné. Zatímco Dášenka (zvaná taky "naše hraběnka") ladně zvedne tlapku a drží ji blízko tělíčka, Majda packu bleskově vymrští do horizontální polohy (strašně to připomíná jistý pozdrav, při němž se taky zvedala ruka).
Nudíte-li se, zapomeňte na medvídka mývala, přísahám, že jen s Majdou je nuda skutečně vyloučena. Splašeně se rozběhne po lese za Dášenkou, při vzrušení z té super honičky přehlédne snad nejmohutnější strom, a bác! Vší silou do něj narazí potrhlou kebulkou. Zakvílí a pár vteřin budí dojem, že došlo k nejhoršímu. Potom se zvedne, chvíli se trochu motá a nejspíš žasne, co se to stalo. A pak se oklepe a je to zas stará dobrá Majda.
Jindy zprudka zabrzdí o něco čumáčkem. Jizvu na něm má dodnes. Nepoučitelná je i v ožižlávání nejrůznějších klacků. Kolikrát už trpěla s třískou zapíchnutou buď do patra, nebo pevne zaklíněnou mezi zuby. Je to marný, marný, marný - příště se na jiný klacek vrhne se stejnou vitalitou. Otrne jí po všech popsaných nehodách, a další pohroma přichází vzápětí. Majdásek nadšeně vyběhne (vyletí) po kovových schodech a nahoře už za sebou nechává krvavé otisky - drápek visí na vlásku. Když se řekne osina, většinou se nám vybaví úsloví o osině v.... , no, v zadní části těla. Ale osina v uchu?? Jó, Majda zná, Majda zažila... Celá veterina byla auf, když bylo třeba ucho ošetřit. Dvě paní doktorky držely vzpouzejícího se pejska, třetí se pokoušela do ucha aspoň nahlédnout. Zatímco Dášenka při vyšetřeních a zákrocích rezignovaně stojí a třesoucím se tělíčkem rozvibruje i stůl pod sebou, Majda se nevzdá. Rve se jako lev a ani v případě osiny tomu nebylo jinak. Konečně rezignovaly veterinářky. Majda podrobena analgosedaci a teprv pak, ve stavu totálního obluzení, si nechala pichlavého vetřelce z ucha odstranit.
Důkaz toho, že někdy se i mírumilovná dobrácká Dášenka namíchne a pokusí se Majdě její ataky vrátit (Dáša je ten tmavší pejsek):