O teplíčku v bytě
Tak dlouho jsem frflala, že nemám v bytě teploměr, až jsem si vyfrflala šikovnou věcičku. Dceři doma překážel reklamní předmět, vybavený mnoha funkcemi. Přinesla ho tedy ke mně a zálibně ho umístila na jídelní stůl do prostoru mezi ubrousky a kořenky.
Od té chvíle jsem se mockrát potěšila pohledem na hodiny, teploměr, kalendář, což vše ona věc ukazuje. Poprvé jsem se zarazila, když se v 8.40 přístroj rozehrál. Oblažil mě asi čtyřmi melodiemi, z nichž poslední byla Kaťuša. Tázavě jsem pohlédla na dárkyni. "Hm, to jsme tam nějak nastavili a zatím se mi to nepovedlo zrušit", vysvětlila.
Další dny jsem občas jukla na hodiny a asi dvakrát na teploměr. Ovšem pravidelně v 8.40 jsem vyslechla opakované zapípání a pak libé melodie. A pak jsem přístroj podrobila zkoumání. Našla jsem (asi) nastavení budíku, protože z neznámých příčin se po mém zásahu začalo pípání a melodie ozývat o hodinu dříve.
Pak se věcičky zmocnila Ema (začíná s ní být nebezpečno, kam nedosáhne, tam si vyleze, např. posledním šlágrem se stalo otvírání bytových dveří a prchání na chodbu, takže nutno stále zamykat). Co kde zmáčkla, netuším, ale dnes se mi tu zdálo být nějak chladněji, i pohlédla jsem na teploměr. Mých dosavadních 22 stupňů Celsia někam zmizelo a z displeje se mi potupně chechtají stupně Fahrenheita. Dávno tomu, co jsem v hodinách fyziky obé vzájemně přepočítávala... A tak teď uložím tento článeček a připomenu si na netu fyziku. Přepočet bude totiž zaručeně snazší, než přenastavení. I když... Zkusím zítra nenápadně zaúkolovat Emu...
